pátek 6. února 2015

emigrovali jsme k našim a může za to úplněk

Ve středu odpoledne bylo všechno ještě krásné, voňavé a bezbolestné. Sebastian zářil u zápisu do školy a my jsme se jako správní rodičové i s Agátou a Zdeňkem jali slavit tento významný den u Kena. V osm večer toho bylo tak akorát, tak jsem si řekla, že by bylo fajn vrátit se zpátky k plotně, kde čekala nedodělaná svíčková. Svíčková, to je to božské jídlo, které nemá konkurenta. Svíčková, to je něco, co mi fakt jde. Tom se ještě zdržel na návštěvě, ale měl hned dorazit, takže jsem se nebála usnout... Objevil se hodinu před půlnocí, to už se ale smrad táhnul domem jako nezvaný host. Do každého atomu všech věcí se zažral a doteď nepustil. Začalo překotné větrání, vrátka plotu zůstala otevřená a náš pes raději utekl než aby čuchal spálenou hovězí mrtvolu. Hledali, volali, pískali, Suri nikde. Asi po 15 minutách pochopila, že venku fakt mrzne a raději se vrátila... Smrad neměl konce. Po půl hodině jsem začala cítit, že se mnou asi něco není v pořádku, když místo spánku okupuji záchod. Nejdřív jsem si říkala, že za to můžou ty tři decky, ale ve 4 hodiny ráno mě tahle myšlenka definitivně opustila. Takovouhle gastroenterititidu jsem ještě nezažila. Dopadlo to tak, že jsem strávila noc v nemocnici na kapačkách, ještě s naraženým prstem (kdovíodkud?)

A tak se stalo, že jsme emigrovali. Teď jen zbývá doufat, že smrad s pomocí octa, kafe, aromalamp, svíček a čistě vypraných textilií brzo odtáhne, jinak se naše dočasná emigrace změní v trvalou... A co z toho vyplývá? Že je na čase začít rekonstruovat :)

PS. Jsou ale i tací, kterým je tohle všechno jedno a panelákovou izolaci si vysloveně užívají...


Žádné komentáře:

Okomentovat